Rock ´n ´roll pro pokročilé

Jistě se najdou tací, kteří tvrdí, že Elvis žije. A podle tvůrců filmu Bubba Ho-tep tomu tak skutečně je. Pokud se tedy pobyt v jakémsi průměrném domově důchodců dá nazývat životem. Don Coscarelli navíc Elvisovi vzal nástroj, se kterým to opravdu uměl - penis. Pokud se bývalý lamač dívčích srdcí ocitne na sklonku života v takovéto situaci, nezbývá mu nic jiného, než se spolčit s prezidentem Kennedym černé pleti a bojovat proti oživlé mumii vysávající důchodcům duše řitním otvorem. Ano, od začátku do konce to zní bizarně a také to bizarní je. Ale rozhodně to královsky pobaví. Takový scrabeus chycený do nerezového bažanta je jen malou ochutnávkou toho, co za scény vás v tomhle filmu čeká. Přes relativně pomalý start se dostanete k pořádně rozjetému konci. A ten opravdu stojí za to. Víc nemá smysl prozrazovat. Pusťte si tenhle povedený filmový počin na pomezí černé komedie a hororu sami.

Jsem blízký přítel Stanleyho Kubricka!

Žil byl jeden Alan Conway, jehož příběh ve filmu Colour Me Kubrick: A True...ish Story představil režisér Brian W. Cook. Alan Conway byl svým způsobem zvrhlík s neobyčejnou schopností prezentovat svou perverznost s elegancí britského gentlemana. To ho ovšem nedělá tak výjimečným, aby se stal námětem pro celovečerní film. Tohoto podivína brilantně ztvárnil John Malkovich, což napovídá, že přeci jen nepůjde o bezvýznamnou londýnskou figurku. Sám o sobě by Alan jako ztroskotaný homosexuál žádný větší rozruch nevzbudil. Ovšem ve chvíli, kdy se začal vydávat za Stanleyho Kubricka, se ledacos mění. Jeden by řekl, že mu něco takového nemohlo projít, ale opak je pravdou. Tato falešná identita mu zajistila pár bezstarostných let života a po Anglii začalo podezřele přibývat blízkých přátel Stanleyho Kubricka. Nebýt jednoho všetečného novináře, bylo by mu to vydrželo nejspíš až do smrti. Nutno podotknout, že i tak zůstal pánem situace. Jen tak mimochodem, pravý Stanley ho přežil o pouhé 3 měsíce.

Colour me Kubrick je jedním z filmů, které se vám dostanou pod kůži, aniž byste o tom věděli. John Malkovich v chlupatém kožíšku se stane vaší noční můrou i erotickým snem zároveň. A hlavně, začnete opravdu nenávidět bulvár. Jak krásně by se někteří z nás mohli mít, vydávajíc se třeba za Britney Spears.

Sweeney Todd aneb trochu na křivo ustřihnutá ofinka

Těšila jsem se jak malá, až se budu moct podívat na nový film Tima BurtonaSweeney Todd: The Demon Barber of Fleet Street. A to byla asi ta základní chyba. Burton je bůh, Depp je bůh a Helena Bonham Carter bohyně. Kupodivu však tahle osvědčená "svatá trojice" tentokrát nenabídla ráj, ale očistec. Řemeslně je film klasicky bez chyby, to asi není třeba ani komentovat. Celé to pro mě shazuje zvolený žánr. Sice je třeba ocenit neotřelou kombinaci muzikál/krimi/thriller, ale upřímně řečeno, Burtnova záliba právě v muzikálech mě trochu přestává bavit. Charlie and the Chocolate Factory - dobře, tam to sedlo, Corpse Bride - bylo by to možná lepší bez hudební vložky, ale nakonec proč ne. Ovšem Sweeney Todd - pro mě katastrofa. Muzikální část ve mně po celou dobu vyvolávala neblahé vzpomínky na Moulin Rouge a na můj vkus jí tam bylo až přespříliš. Přeci jen poměr 1 klasický dialog na 3 písničky je silná káva i pro otrlé. Celý děj je tím okleštěný o možnost rozvinout se právě na základě dialogů, a nakonec tak ve mně film jako celeke zanechává pocit nenaplněných očekávání a vyznívá na prázdno. I když ne tak docela, uvědomila jsem si, že už jsem dlouho nenavštívila svého "šíleného" kadeřníka. Tak jsem se alespoň konečně objednala.

Sicko aneb Konečně jsem našla něco, na co můžu být hrdá

Nedávno jsem viděla další z dokumentů Michaela Moora Sicko. A opravdu nechápu, proč si u nás pořád lidé stěžují na zdravotní péči. Ve srovnání s USA bychom měli být rádi za to, co máme. I když nás to teď stojí těch strašných 30 Kč. Ok, je to Moore, takže bych to neměla brát úplně vážně, ale přesto je to pro mě docela překvapující. Pro mě, jakožto průměrného obyvatele České republiky, je těžké si představit, že bych si měla u své pojišťovny nechat schválit třeba volání sanitky. Nejsem si jistá, zda bych toho byla po pádu z žebříku, infarktu či srážce s autem alespoň částečně schopná. Otázkou je, zda by toho byl vůbec někdo schopný. To je jen jeden příklad z mnoha, zbytek je třeba vidě. Jen se před tím ujistěte, zda máte uzavřenou dobrou pojistku.

Takže, abych to shrnula. Přestože nejsem žádný velký patriot, myslím, že můžu být na naše zdravotnictví pyšná. Díky Georgi.

Jesus Camp

Nejsem stoupencem žádné sekty ani jakékoliv jiné fanaticky orientované skupiny. Jesus Camp je název dokumentárního filmu americké režisérky Heidi Ewing, který jsem nedávno viděla. Tedy spíš viděla jeho útržky. Přestože to nedělám ani u nejdrastičtějších filmových scén, u tohoto dokumentu jsem musela několik částí přeskipovat. Nebyla tam žádná krev, vyvržené vnitřnosti, dokonce ani otřepaná vyznání lásky. To, co mě k tomu donutilo, byly záběry z dětských mší a výše jmenovaného tábora, kde detěm nejen "vedoucí", ale dokonce vlastní rodiče vštěpují jeden jediný "správný" pohled na svět, ten evangelický.
Nevím, jak jsou na tom Spojené státy, co se týrání dětí týče, ale kdybych byla něčeho podobného svědkem u nás, asi bych neváhala ani minutu. Přeci jen malé děti básnící o svém "Pánovi" a válející se po zemi v záchvatech hysterie za nadšeného přihlížení maminek a tatínků by nejeden odborník označil minimálně za bizarní až únosnou míru překračující. Vzhledem k tomu, že u nás je spojení fanatismus a děti poslední dobou často skloňované, čekala bych, že v zemi jako je USA, k něčemu takovému nemůže legálně docházet už vůbec. Zvláštní to kolébka demokracie.